Šepotu šepot
Šimrání zvuku,
vedeš mi ruku,
jsi šelestí,
svádíš mě... na scestí
tiché,
pod rouškou neřesti.
Kam mi ji dáš...
Zacinkáš?
Jako štěstí
jsi čím dál blíž.
překypujíc přes pelesti..
šeptáš mi..
Smíšššš
Tak tohle se povede málokdy. Snová napsala báseň Šepot jako takový její monolog. A mě docela zajímalo, jestli by se ta její báseň dala rozšířit na dialog. Snažil jsem se to napsat tak, aby zůstal zachován její původní tvar vlevo, ale zároveň aby se dorýmovaly řádky vpravo, kterými jakoby odpovídá ten druhý. Nevím jak moc se mi to povedlo, ale rozhodně vzniklo něco pro mě hodně neobvyklého a nezapomenutelného.